Dlouho připravovaný - a pro po-vydání-alba-neexistenci koncertní kapely překládaný - křest CD, vydaného u Sony Music/Bonton proběhl v klasickém mixu úspěšně zdolaných horských masívů a pohledů do tmavých příkrých roklin.

     Z finální padesátky ode mne pozvaných známých, kamarádů, lidí od fochu a produkcí a nápomocných celé věci přišlo bohužel jen třicet. To samé se dá říct i o pozvaných muzikantech. Ti sice pozvánky, reklamované Danem ze Sony stále ještě nedostali, ale byli různě obvoláváni, obesíláni a SMSováni, snad se to dozvěděl i Karel Holas, hrající na mých obou albech. Další list (novinářů) se hemžil zvučnými jmény hudebních kritiků a jmény redaktorů našich periodik, ale zahlédl jsem jen Ondřeje Bezra a Pepu Vlčka. Další možná seděli skryti v koutech bývalého nedělního betonového tanečního parketu důchodců Juldy Fuldy, nyní Stromovka Music Garden.

     Je možné, že částečnou roli nedůvěry návštěvníků mohl zahrát koncert před S.Vega, ke kterému jsem se nechal postupně a s výhradami přemluvit od promo oddělení Sony. Dle mě to byl od začátku riskantní krok, proti kterému jsem se zpěčoval nedostatečně a zcela porušil zlaté pravidlo: „Follow your Heart!“ Tehdy prostě nebylo v naší moci být lepší (po jedné zkoušce, nevyspání a ranním živém hraní s relativně špatným zvukem a velkou snahou na ČT 1) a také - jak napsal jeden kritik – všechny síly se spojili proti nám.

     Ke křestu. Můj sen o totálně zvládlé jevištní výpravě (včetně prvotně zamýšlené computerové animaci, z které nezbyla později ani ta dia projekce) vybouchla vinnou nedostatku času a klasicky českému laxnímu finálnímu přístupu zástupce nejmenované vizuální firmy sídlící v paláci Akropolis. Jako již tolikrát předtím - křičel jsem před vystoupením na podiu něco o Bulharsku a o velké chybě mého návratu do Česka. Ke všemu jsem den před koncertem skoro úplně ztratil hlas a viděl v křestu jen velkou černou díru do neznáma. Zachránila mě večer před známá foniatrička Zuzana Veldová, která mi po telefonu naordinovala naštěstí v krabici zbylé léky a třídenní antibiotika. Léky mi vrátily překvapivě z části hlas již druhý den ráno.

     Velká porce zvaných na prvotní nabídku účasti mobilem vůbec nereagovala, tuto skupinu jsem tedy již nadále nekontaktoval. Trochu mě mrzel nezájem těchto mnou uznávaných a k nim shlížených kapacit, ale já i moje/naše hudba jsme pro ně ne dostatečně zajímaví a nechtějí být vyrušováni ze svých božských sfér a afér. Další kategorie mě obelstila potvrzením účasti, což je více než podezřelé a také o trochu víc k nasrání. Svět  s tím samozřejmě nepadá. Tato parta se prostě ve finálním rozhodování zasekla někde mezi stářím, chřipkou, večeří  a tím známým pohybem ruky, mimicky  doprovázejícím skoropološkleb. Ani reklamovaný křtitel David s nimi nehnul. Ostatně, kvůli tomu jsem ho ale k tomu (s pomocí ženy Sylvy) nepřemluvil.

     Reakce zúčastněných (kterým za to hluboce děkuji) byla ale na druhou stranu až překvapivě a jednoznačně kladná. I my muzikanti jsme si po více než 100 minutách intenzivního hraní řekli, že „lepší to prostě v daném čase ani bejt nemohlo“, a „že jsme si skvěle zahráli“. Hráli jsme celé album až na Sarkofág a Rosemary plus  So Far Away z minulého alba Krev, bláto, slzy s hostem Oldou Krejčovesem a Zmrzlináře. Večer zakončila projekce klipu Farida Eslama na píseň Napiš (byť svébytně depresivní, líbí se) a bar

     Nejvíce potěšil a opravdu příjemně mě překvapil pozitivní názor Davida Kollera, Oldy Krejčovese, ale i Davidem pozvaného managera Lucie – Tomáše Hubače, klasicky Ivana Prokopa a např. i zástupce Mars Production a velké příznivkyně alba Sylvy Kollerové, jakožto i dalších, z barevného davu smějících se tváří. Díky také za opětovnou návštěvu a podporu Michala Mejstříka s přáteli! Ztratit důvěru těchto lidí by asi znamenalo rychlé vyčpění této pracné časové periody v niveč. Velmi těžko by se získávala zpět. Kamarádi si ze mě konečně přestali dělat legraci a hostující perkusista (a producent alba) Milan Cimfe se sám nabídl k dalšímu hostování. Byl to prostě ohromný posun od nervózně premiérové performance akustické party v Pakulu před Suzanne Vega. Nejčastější jednodušší názor byl, že „to skvěle šlapalo“ (Pepa Cigánek je velký talent a Robert skvěle basuje), o barvitosti a barevnosti zvuku se také zmínilo několik dalších. „Máš fakt dobrou kapelu!“ Sdělilo mi také pár lidí. Dodnes většina neví, že to bylo naše opravdické první vystoupení. Tu zdánlivou jistotu v hraní nám zčásti zajistil po jedné veřejné zkoušce Šimon Kotek před jamem ve Vagonu a Zdeněk Vlč v žižkovském Kainu. Jeden takový koncert prostě vydá minimálně za 3 zkoušky.  Byli jsme s performancí v Stromovka Music Garden velice spokojeni, samozřejmě s tím, že spousta detailů může být lepší, možná se také časem prohloubí pozice jednotlivých zvuků a objeví se i výraznější dynamika. To ale může přinést jen intenzivní hraní, po kterém teď půjdeme a o které teď půjde. Byli jsme prostě šťastní, že jsme šli na kraj možností. Jen ten pohled na prázdný betonový parket s věncem stolů okolo jsem nějak nepochopil. Chlebíčky a víno se bohužel také nekonalo.

     Proč byl termín 17.9. pro nás kapelu tak napjatý? Tento křest byl totiž zpočátku jen koncert naší akustické party s Jirkou Bílým (ten ostatně i zahrál půlhodinový komorní set). Bubeník Jarda Bílý nám ale slíbil říjnové hraní v Maroku a říjnová šňůra a následující křest CD Fabrica Atomica byl logicky přemístěn a rozdělen na křest zářijový - a šňůru v listopadovém podzimním dohlednu. Křest měl být původně (a má být) tedy zakončením série koncertů a ne první oficiální koncert. Maroko se ale nekoná a roztahaná data a popřemísťované cesty a koncerty, spjaté s diáři tolika dalších lidí, spojený pavoukem života, zůstala na ostrůvcích, teď již vyschlé říjnové laguny. Pro časové posuny a neshody jsem musel odříct i mé zahrání písně Rosemary (vyžádané americkým ambasadorem Craigem Stapletonem) na memoriálu 9/11 na Vyšehradě.

     Album Fabrica Atomica je z velké části studiovým projektem a bylo oříškem přenést jej do živé podoby. Klasické rockové obsazení muselo být od začátku obohaceno o klávesy Zdeňka Vlče a housle s mandolínou, které obsluhuje také-opěvovaný Jirka Vopava. Vokál Aleny Průchové (snad už na ní příště při představování hráčů nezapomenu) pojí energický vokál basisty Roberta Hlavatého a činí ze šestice neprodejnou sedmu. Osobně vidím budoucnost této formace ve festivalech a hraní před zaběhlou hvězdou, žádnému klubu se ale nebráníme. Jen čas a umění českého promotérství řekne k tomu své.

     Musím poděkovat všem muzikantům, kteří přicházeli (a budou přicházet) na zkoušky do atomového krytu VŠE včas, převážně detailně připraveni. Díky také Zdeňkovi Vlčovi za managerskou činnost ohledně tohoto prvotního období. Výběr muzikantů začínám vždy od basisty. Chtěl jsem introvertního jazzmana hrajícího prsty se smyslem pro techniku a zájmem v avantgardě a tvrdém rocku, nepohrdajícího folkem. Po schůzce s Arturem Ostrým se kapela zformovala rychle jako krystaly soli na nitce v solném roztoku počínajíce rockovým zpívajícím basistou Robertem Hlavatým, tvrdícím do dunících tamtamů Pepy Cigánka, harmonizujícím a klíčujícím Zdeňkem Vlčem, na zcestí směrů vedoucím Jirkou Vopavou a jemnící Alenou Průchovou. Vše začal Ivan Prokop, který přivedl jednou Šimona Kotka do kavárny Archa.

Oskar