Samozřejmě jsem chtěl v andělské kategorii Album roku/rock vyhrát. Jsem totiž stále ještě namočen v důležitosti tohoto hudebního ocenění Grammy Awards z let, strávených v Californii/L.A. Nerozuměl jsem sice, proč jsem nominován v kategorii rock, ale pravda, pop music to není. Všichni mi před dnem D gratulovali a stále opakovali, že jen nominace je úspěchem. Já jim odpovídal, že ano, ale že žádné album se ve výčtu alb za rok 2003 Fabrice nevyrovná. To jsem tvrdil a myslím si to (s odstupem od autorství a interpretace, s odstupem od majetnictví a sobectví, které logicky každého umělce ke svému výtvoru váže) dodnes.

Prostě jsem to viděl jako duel mých 58 minut vs. 35 minut nového stadionového dinosaura s velkým kyjem jménem Kabát. Po včerejším poslechu alba Dole v dole na sluchátka jsem znejistěl, vůbec jsem nepochopil, proč si je těch nejméně 80 tisíc lidí koupilo.

O Divokém Billovi jsem – nevím proč – nikdy ani nepřemýšlel a bral ho jen jako doplnění do trojice, i když je ho teď vlastně všude plno. Navíc, nechtěl jsem soutěžit s fenoménem Kabátu, chtěl jsem, aby daní hudební experti Akademie porovnali alba několikerým poslechem a rozhodli se pro lepší, podařenější, hudebně vlivnější, muzikálnější, originálnější počin. Jinak, pro dokreslení situace, oba opusy paradoxně produkoval s citem a energií jemu vlastní Milan Cimfe ve studiu Sono/Nouzov.

Milan dokáže produkcí doplnit, vytáhnout, potlačit. I když to není životně důležité, rád bych s ním tuhle trilogii alb dokončil, jsme zatím u druhého. Na albu Fabrica Atomica jsme se chtěli pokusit o to, aby hudba zčásti balancovala na ostří nože a nepadala ani do komerce, ani směrem k samozvanému umění. Říkal jsem mu: Milane, musíme najít takový zvuk, aranže a barvy, které se budou používat až v budoucnosti. Logicky je to nesmysl, ale já si to říkám vždycky, i v roce 93/94 při natáčení Krev, bláto, slzy.

Bez kořenů by to ale nešlo a já je v přípravě alba Fabrica Atomica hledal ve Small Faces a Humble Pie, v mém oblíbeném, zesnulém Steviem Marriottovi, částečně i v Blind Faith a Steve Winwoodovi, Marcu Bolanovi a T. Rex a v mnoha dalších základních projektech a umělcích 60. a 70. let, kořenech dnešní rockové a populární anglosaské muziky. Většinu z nich však muzikanti bohužel neznali. Částečně minimalistická píseň Fabrica Atomica je věnována Philipu Glassovi, jímž jsem byl v 80. letech dost ovlivněn. Vlivně zapracoval na některých aranžmá a výběru nástrojů a zvuků Petr Ostrouchov, každý zúčastněný si však dodal to svoje a rozšířil tak obzor alba a díky jim za to.

Zpět k Andělům. Výsledek volby Akademie populární hudby zněl: Kabát 129, Oskar 70, Bill 60. Považuji Kabát za mix neutuchající energie rockové party a výplodu fantazie davu naší periferie, za zůstatek v sítu jejich možnosti vnímat, obdivovat se a zároveň chápat, s možností zazpívat si a pořvat si refrén s kámoši srdce. Vesnice zdraví město s plaňkou v ruce. Podobné muzice jsme se jako mladé, kontroverzní, eklektické až semi-intelektuální máničky a duševní emigranti (s čerstvými přísuny Mahavishnu Orchestra, Zappy, Weather Report, Steely Dan, Jana Hammera, atd.) usmívali už v našem mládí v sedmdesátých. Nic nového. Jen tehdy nemohl zpěvák Vojtek gestikulovat a obnažovat dásně z těch různých Do-re-mi, Carůz a dalších televizních estrád, vykukovat v umělých plátcích ze snap shotů z večírků  tam či onde a občas se krásnou tvářičkou manželčinou dotvářet slepenec respektu a sounáležitosti té masy, s kterou tyto emotivní povrchní módy sjednocení lomcují naplno. Tak to tady je a vždy to zde i bude, účinkování v muzikálovém hudebním pásmu písní a scének v Kalichu jen dodá na nedostižnosti a komplexnosti billboardové hvězdy. Inkredience se pomíchají a hned tu stojí shluk šťastně umělých přesvětlených silvestrovských populárních postav. Vezmi, co dají, a hlavně si nevybírej a nemysli při tom (máš už-li tu šanci)!

To celé jsem plně pochopil už v předvánočním Tescu, kde starší vesnický pár hodil do vozíku Nohavicovu placku (jinak také pouze 38 minutovku!) a pán začal vyčítat chudince paní, že jí to říkal, že ty Kabáti už budou vyprodaní a šmátral po nějaké, jemu vzdáleně známé náhradě. V tu chvíli jsem chtěl být jako anděl se svým CD nablízku a bylo mi upřímně líto, že nemám šanci vytékat z povánočních reproduktorů rodiny této sociální vrstvy a dokazovat jim, jak barvité dlouhé časové období krásna jim můžu za stejné peníze nabídnout se spolumuzikanty já! Byl jsem si najednou k smíchu i k pláči, zkoprněn zjištěním podstaty lokálního showbusinessu jsem nechtěně zakoupil ten laciný nefunkční plastický zásobník na cédéčka, který stojí stále pokřiven a prázdný na křídle v obýváku.

Nechtěl jsem ale soutěžit v soutěži Anděl a to více s fenoménem doby. Myslel jsem si, že na to půjde sama hudba proti hudbě. Trochu mě ale později překvapilo zjištění, že mnozí akademici moje album nikdy neslyšeli a že mě vlastně znají jen z písně Napiš sampleru navrhovaných, zaslaných mojí vydavatelskou firmou Sony Music. Tím s jistotou šance alba Fabrica Atomica silně padaly, hlavně v kategorii rock. Také prý platí k dobrému tónu (dle jednoho z nich) dneška upřednostňovat kabát před košilí! Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby na Andělech vystoupili před nimi (a mimo těch našich velkých) např. také Foo Fighters, Bowie a nakonec třeba King Crimson. Spadlé čelisti po podlaze, srdeční kolapsy sedících, prchající vyznavači a zástupci lokálních hudeb do tmy větrné Prahy…

Po ceremoniálu jsme si na chodbě Sjezdového paláce se ženou koupili pár lahviček Kappy po pětatřiceti, skrze sklo obhlídli nedobytné lapidárium osakovaných stojících figur VIP a zavolali si taxi. Absence jiných, než nominovaných muzikantů nás také dost zarazila, a vůbec - ten Pakul nás nějak (kde jsou ty investované miliardy?) nikdy za srdce nebral. Plahočili jsme se vydýchaným davem, nikdo mě po ceremonii nezastavil, až na výjimku nikdo ze zástupců hudebního průmyslu se mě nic nezeptal, klasická netečnost, ostatně odpovídající mému nečlenství v jakékoliv lokální hudební mini mafii. Za to u nás, o třicet minut později, v místní kalírně rozjetá parta mladých do hola řvala u baru něco o noži a sekeře. To ten fenomén doby.

Jen tak na okraj, když už jsme u těch fenoménů, ještě jeden z mnoha na sebe (po návratu z dlouhého pobytu na druhé straně zeměkoule) upozorní. Nepřehlédnutelná popularita podmanivě ječivého kozího zpěvu tahacích varhan v náručí - někdy hantecem, jindy s inteligencí zpívajícího - barda, třeba toho, který ví, ví, ví, ví své o čunících a vysokých prodejích. Od Koubka přes Čerta a Jarka sem čas dovál i skvělou Radůzu, která mimochodem před rokem souhlasila (po zákazu Lenky Dusilové) s duetem v Námořníčkovi, ale pro vyčerpání studiopeněz se duet bohužel nekonal, což mě do dneška mrzí.

Co z toho všeho vyplývá pro mne-muzikanta/písničkáře? Jistá nejistota nasazení při dokončení přípravy dalšího alba, nejistota, kdo ho zaplatí, kde se natočí a opět ta samá píseň – kdo si ho koupí? Pochopí lidé vůbec, že jim chci také něco předat a nejenom usmolit a prodat? Není zhruba roční práce na cédéčku přece jen moc velkým luxusem – v porovnání (po roce prodeje) se stále ještě nezaplacenou (a vůbec ne horentní) zálohou, která natáčení alba předcházela? A co na to Tleskač a hlavně stále kupící se složenky? Měl bych snad vykopat moje folkové roky a přidat se, což po straně stejně dělám? Zahrabat se? Natočit album anglicky a snažit se je nabízet v ne tak silně stylizovaných zemích? Dát na tlaky okolí a vlézt do Novy? Zodpovídat se? Přežít?

S Petrem Šiškou jsem se sešel a album a video záznam našeho koncertu/křtu mu předal krátce po zprávě o převzetí Andělů produkcí Petarda na deset let. Nabídl jsem mu živé vystoupení naší kapely, ale koncept byl bohužel již hotov. Je skvělé, že se hraje živě, i když je to křest ohněm - hlavně pro zpěváky. Těším se na naše hraní se skvělou kapelou kdekoliv, o to více bych se odreagoval (a muzikanti by přesvědčili) na tak důležitém ceremoniálu. To je čest pro každého, ne každý by ale „živé“ hraní v televizi cítil k přežití. Technika je nevyzpytatelná a zvukař je také jen spínače mačkající a potenciometry tahající člověk - navíc s často nemožným posláním přesvědčit bramboru na gauči, že to neumí lépe.

Díky za pozornost a čas který jste věnovali mému grafomanskému cvičení novináře v záloze. Přátelé a fanoušci moji, mám už materiál nového alba z velké části poskládán a otextován, česky. Abyste rozuměli, profesionálního muzikanta a písničkáře musí hudba nejen bavit, ale také živit. Jinak může být dobrý ve svém civilním povolání, ale muzika-koníček mu odkluše a vzdálí se až někam daleko na obzor. To bych v tomto stádiu, po tak skvělém a pracném opětovném začátku, asi nepřežil. Jen chci říct, že také stále ještě přemýšlím často o Státech, o té krásné, vibrující a inspirativní zemi, kde je vše možné. Že bych se podíval na hudbu opět z té druhé strany?

O.P.