biografie

   Muzikant, který se vlastně vždy soustředil spíše na nekomerční sféru a paradoxně složil hudbu
k nejpopulárnější písni našich luhů konce minulého tisíciletí? písni Medvídek, která přinesla Lucii I cenu
Klip desetiletí. Po osmi letech, kdy se jako interpret víceméně stáhl z české hudební scény, se OSKAR PETR vrací s novým sólovým albem Fabrica Atomica. Album produkované Milanem Cimfem vznikalo ve vyhlášeném nahrávacím studiu Sono a podílela se na něm celá řada předních českých muzikantů. Za všechny jmenujme alespoň Oldu Krejčovse, Milana Cimfeho, Marka Žežulku nebo Kryštofa Michala. Oskar Petr je mimo jiné zakladajícím členem skupiny Marsyas, Jazz Q a autor několika českých hitů. Umělecká a kulturní činnost Oskara Petra je na tuzemské poměry vskutku ojedinělá. Skladatel, textař, zpěvák, fotograf, publicista, výtvarník, architekt interiéru,
ale především skvělý hudebník tím vším je Oskar Petr. Album Fabrica Atomica vychází na značce Columbia 21. dubna 2003.

Zevrubný přehled hudební činnosti Oskara Petra

Host na albech:

1. Pojď se mnou
2. Mary Ann (prac. název)
3. Voči
4. Námořníček
5. Fabrica Atomica
6. Trochu jiná
7. E Song (prac. název)
8. Vázat se, stoupat
9. Televizní tvář
10. Balada v G (prac. název)
11. Voči
12. Námořníček
13. Rosemary

Oskar Petr - Rozporů se nebojím

Výtah z rozhovoru Musiq Q 9/2002

   Po osmi letech, kdy se jako interpret víceméně stáhl z české hudební scény (jako skladatel ji však obohatil - zvláště 'ústy' kapely Lucie - o několik velkých hitů), se OSKAR PETR vrací s novým sólovým albem. Jeho životní příběh se jistě v lecčems podobá příběhu řady (nejen) umělců jeho generace. Přesto je originální a jedinečný - stejný, jako je jeho protagonista v kontextu naší popmusic. A proto jsme to vzali hodně zgruntu...


   Tvoje obecně známá 'hudební stopa' začíná u Marsyas. Málokdo - včetně mě - ale ví, co bylo předtím. Jak ses k muzice dostal?

   To je zajímavé, na to se mě ještě nikdo neptal... Napřed jsme měli s mým kamarádem Vaškem Rychtaříkem kapelu Two Men Band, to bylo v šesté třídě. Potom jsme s bratry Veselými a zpěvákem Ivanem Hájkem udělali školní The Fenders - vím, že nám pan Veselý zakázal hrát Bee Gees, protože
to bylo anglicky, takže jsme zpívali česky a hráli nějaké instrumentálky od Shadows. To byla tak sedmá až devátá třída. Na střední škole jsem už 'chytil vlnu' a začal brousit po různých kapelách. Jedna z nich se jmenovala Catkins - ani nevím, co to znamená. Chvilku jsme se jmenovali Boston Tea Party.
Pak jsem zpíval ve skupině Name, se kterou už jsme hráli Beatles z 'Bílého alba', Lovin' Spoonful
a kapely té doby. Někdo odešel a přišel, my se přejmenovali na No Name a krátce na to skončili. Začal jsem sledovat folk, ale zároveň hodně poslouchal Hendrixe. Měl jsem to docela pomíchané, nicméně jsem začal hrát sám. Hlavně každý čtvrtek v Ungeltu v Mikrodivadle a na Baráčnické rychtě po divadelním představení Lampy.


   Svoje věci?

   Potom už ano. V Mikrodivadle jsme zhudebňovali Ferlinghettiho.


   A kdy jsi začal psát vlastní písničky? Už pro ty předchozí kapely?

   Už někdy v té šesté třídě, ale s kapelami jsme vždycky dělali vesměs převzaté věci. To tehdy bylo normální. I Olympic, když jsem na něj chodil do Sluníčka, zpíval anglicky. Jakmile začali česky, jejich skalní fanoušci odpadli. Už to nebylo tak... hezký... Vzápětí přišlo pár písničkových soutěží,
po jedenasedmdesátém přišly folkové festivaly a Malostranská beseda. Tam jsem měl pořad Čtvero ročních období. Asi už tam tehdy byla i Zuzana Michnová s Petrem Kalandrou, ke kterým jsem se pak připojil. Přál jsem si to, ale přišla s tím za mnou Zuzana, a tak vznikli Marsyas.


   Říkáš, že jsi poslouchal rock i folk. Podle čeho sis dělal selekci? A jak se k tobě muzika dostávala?

   Já mám tetu z druhého kolena v Bonnu. Bratranec Viktor měl velkou sbírku všeho, co se v muzice hnulo, od Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick And Tich, Small Faces, Hendrixe, Beatles až po Blue Cheer,
což byla první velká rocková kapela, kterou jsem viděl živě, když jsem tam byl v patnácti na prázdninách. Takže selekce byla zprvu dána tím, co jsem znal z Německa.


   Mezi rockem a folkem byla dost silná, byť často umělá hranice. Cítil jsi ji?

   Určitě. Já se ale na bigbít díval jako na vyšší sféru folku, ale protože se mi líbilo vystupovat
se španělkou, byl jsem folkař. Kdyby mi někdo řekl: "Chlapečku, víš co, my za tebe dáme kapelu a budeme hrát ty tvoje písničky jako bigbít," byl bych sice překvapený, ale asi bych řekl: "Ano." Věci jako Crosby Stills Nash & Young, ve kterých to vlastně přesně takhle bylo, jsem ale poznal hlavně až později díky Petrovi Kalandrovi. Hltal jsem taky všechny dostupné hudební časopisy.


   Takže tě Petr asi dost ovlivnil?

   Jasně. On všechny ty důležité desky měl, protože pracoval na letišti a využíval toho. Ale myslím,
že jsem i já ovlivnil jeho. To, že si nechal poslat třeba krabici Like A Children Jana Hammera, byla nejspíš moje práce. Myslím, že jsme v té tmě, která tady byla, všichni tápali docela úspěšně a vybírali
si opravdu dobré věci.


   Měl jsi od začátku cíl stát se profesionálním muzikantem?

   V žádném případě, jen jsem k tomu organicky celým svým já stoprocentně směřoval.


   A čím jsi chtěl být? Mně se zdá že ničím... Každý říká že popelářem... Ty ne?

   Já spíš policajtem na křižovatce... Tak to mně se líbil spíš ten popelář. A když jsem byl teenager,
tak buď malířem nebo traktoristou. Orat brázdy tam a zpátky se mi zdálo docela nezávazný...


   Marsyas v triu jsou poměrně probraná záležitost, ale zajímal by mě tvůj dnešní pohled. Kde byla jejich největší síla a největší slabina?

   Slabina byla v instrumentaci, protože se dvěma kytarami toho moc neuděláš. My jsme to ovšem těmi hlasy natolik překryli, že nám to zpočátku nevadilo. Až později jsme s Petrem chtěli udělat kapelu, která by zněla jako CSN&Y, Neil Young, Buffalo Springfield nebo Byrds. Jenže Zuzana měla malé dítě a nebyl takový managing jako dneska, takže zůstalo bohužel jen u chtění...Největší síla Marsyas byla podle mě právě v souznění našich vokálů a vůbec v možnosti je realizovat. Nemuseli jsme vůbec myslet
na materiál a ladilo to skvěle.


   Postupem času jste začali koncertovat i nahrávat s dalšími muzikanty, třeba raným Pražským výběrem. Podle čeho jste si spoluhráče vybírali?

   Víš, že si vůbec nepamatuju, jak jsme se setkali s Michaelem Kocábem? Jestli to nebylo tak, že si nás vyhlédl on...? Já tedy chodil na všechny Jazzové dny, do Parnasu na Pavlíčka, do Řeznické na Décziho
- to zase dokazuje, že jsem vlastně žádný moc velký folkař nebyl. Hutka pro nás sice byl bůh, ale z mého hlediska to nebylo možné kvalifikovat jako hudební výkon...


   Dnes se o jazzrocku mluví jako o slepé uličce... To říká Slávek Janda, že jo?

   To nevím, ale slyšel jsem to už mnohokrát. A taky se říká, že byl u nás populární jen proto, že to byly
jediné 'povolené elektrické kytary'. To mi připadá jako trošku nedokonalá myšlenka, zahleděná do sebe... Já když slyšel Stanleyho Clarkea, Jana Hammera, George Dukea nebo Mahavishnu Orchestra, cítil jsem v tom opravdovou hudbu, skutečně 'dokonanou' a možná dokonce až 'pokořenou'... Vůbec jsem neřešil, proč - a jestli vůbec - je módní.


   Připadá mi zajímavé, že jazzrock byl povětšinou instrumentální muzika, zatímco ty jsi zpěvák, písničkář. Není v tom rozpor?

   Já se rozporů nebojím.


   Když jsi ale pak na čas přešel do Jazz Q, asi to byl nezvyk, zazpívat sloku a pak deset minut jen stát v pozadí, zatímco muzikanti sólovali.

   Já hrál půl roku paralelně v Marsyas i v Jazz Q - a to bylo docela šťastné období. Na Jazz Q jsem chodil vždycky, Martin Kratochvíl byl co do harmonického myšlení můj vzor a kamarádil jsem se s Vláďou Padrůňkem. Když mi řekl, že by byla možnost si tam zazpívat, musel jsem to zkusit. I když už jsem byl rozhodnutý, že chci emigrovat.


   Kdyby tě to s Jazz Q bavilo na sto procent, zůstal bys?

   To určitě ne. Abychom se s Jazz Q dostali tam, kam bych chtěl, museli bychom na tom pracovat nejméně dva, tři roky - a tak dlouho já tady už nechtěl být. Já nebyl žádný bojovník za něčí práva. Chtěl jsem prostě zmizet, vidět Ameriku, Kalifornii a žít tam i umřít, jak jsem s Jazz Q v jednom blues zpíval.


   Proč ses vrátil do Čech?

   Protože moje pronikání trvalo na můj vkus moc dlouho. Taky jsem se zklamal v jedné manažerce, kterou mi, když přijel do Ameriky, 'uloupil' Michael Kocáb. Já neměl v pětatřiceti chuť někoho přemlouvat, aby mi jako 'začínajícímu' emigrantskému muzikantovi věřil. Do toho přišla revoluce a ta mě docela 'spolkla'...


   Takže ses chtěl znovu vrátit na českou hudební scénu?

   Ne tak úplně. Já se chtěl prostě vracet do Čech - s tím, že co budu dělat, se uvidí. Možná že kdybych hned v devadesátém vydal desku, prodalo by se jí docela dost kusů, ale tehdy jsem možnosti showbusinessu neviděl jako moc velké. Zajímala mě ta atmosféra přerodu. Jenomže jsem čekal,
že se všechno strašně rychle změní a za rok tady bude 'česká Amerika'...


   Nicméně ses začal kamarádit s partou kolem Lucie. Ta už tehdy poměrně jasně spěla k pozici velmi úspěšné kapely...

   Ale já byl dlouho jen 'ten chlápek s videokamerou', který všechno natáčí... Když jsem přijel, viděl jsem, že je tu spousta talentů. Většina z nich ale zpívala tu jednu 'ruskou' písničku, což bylo jistě vlivem okolí
i tou typickou 'bohemian' duší. Jenže když přijedeš z Ameriky, praští tě to do uší. Nicméně pak jsem
se potkal s Davidem Kollerem. Bylo to v roce 1990 na Lávce, což byl tehdy snad jediný bar, kde
se chlastalo až do rána. David za mnou přišel s tím, že mě zná z Marsyas, že nás viděl jako malý kluk,
a jestli bych si s nimi někdy nezahrál na harmoniku - takže nevím, jestli si mě nespletl s Petrem Kalandrou... Tím vzniklo naše přátelství. Už tehdy jsem věděl, že jsou úžasně talentovaní a byli by vhodní na export. Totéž, mimochodem, platilo o Oceánu - stačilo by do nich vrazit pár set tisíc dolarů
a vykopnout je do světa.


   Proč myslíš, že se jim to nepodařilo?

   Za Lucií taky nepřišel ten vhodný člověk s prachama, který by řekl - pojďte, pojedeme do Londýna
a zkusíme něco natočit. Myslím, že by určitě jeli.


   Hned jak ses tady objevil, začalo se spekulovat o obnovení starých Marsyas. Ty jsi tu chuť necítil?

   Ze začátku ne, protože jsem z téhle muziky opravdu vypadl. Později jo, ale to už nešlo - Petr byl
v nemocnici a neměl na to sílu. Navíc byli se Zuzanou pořád zaháčkováni v té podobě Marsyas s Pavlem Skálou, a protože jsem to byl já, kdo tehdy odešel, necítil jsem právo nás nějak násilím shánět dohromady.


   Cítíš tedy to, že k comebacku nedošlo, jako zklamání?

   Byla to škoda, zklamání ne. Zklamaný jsem z toho, že jsme letos byli bookovaní na velkých festivalech a koncertech se Zuzanou a Honzou Hrubým, ale nevyšlo to, museli jsme je odříct. Zuzana se mi už tři měsíce neozvala, musel jsem tu myšlenku opustit.


   Čím nazrála doba, že vydáváš nové album právě teď, po tolika letech?

   Je to práce nebožtíka Karla Knechtla a Ivana Prokopa ze Sony. Já ho chtěl vydat už dávno, ale nikam jsem se nechodil nabízet, protože ty nové lidi na firmách neznám. Dneska už jsem vlastně mohl dělat pátou desku...


   Kam bude to album nasměrované?

   Na důchodce, kteří nemají vypalovačky... Jenže ono hodně důchodců už vypalovačky má... Tak, řekněme, pro takové ty avantgardnější důchodce, kterým se technika hnusí...


    Minulou desku produkoval David Koller. Máš někoho takového po ruce i teď?

   Produkuje to Milan Cimfe, některé věci udělal úplně sám s pomocí počítačů, potom nad tím sedíme
v Sonu a doplňujeme, některé jsou s živou kapelou. S tím byl trochu problém, protože čeští muzikanti jsou tak podivně zkomercializovaní, že si nechtějí jen tak zahrát někde u stolu a něco vymýšlet. Shoda okolností chtěla tenhle vývoj. Když jsem teď viděl v televizi Year Of The Horse - tu scénu, jak Young sedí s muzikanty, debatují o písničce a vymýšlejí trojhlasy - bylo mi docela líto, že nemám šanci to takhle vytvářet. Přitom by to u toho 'stolu' mělo začít. Český muzikant ti řekne - já se to doma naučím a ve studiu ti to zahraju. Já chci ale pracovat z písně ven a ne naopak. Museli jsme tedy zvolit tuhle barvitou cestu natáčení s různými muzikanty ve studiu Sono.


   Kdo tedy na té desce hraje?

   Asi je nevyjmenuju všechny - Olda Krejčoves na kytaru, Kája Mařík velkou část kláves, Tom Uhlík
na basu, Milan Cimfe na spoustu nástrojů, Marek Žežulka, David Koller, Ernouš Šedivý a Martin Vajgl
na bubny, nějaké bicí Pavel Fajt, Vladimír Franc, Petr Ostrouchov aranžoval kvartet a hrál, v jedné písničce zpívá Lenka Dusilová... Jen škoda, že to není napevno sestavená kapela.


   A plánuješ něco takového?

   Hodně o to stojím. Já totiž s kapelou rostu. Když hraje špatně, spadnu do písku a kroutím se jak žížala na pláži, ale jakmile jde nahoru, okamžitě s ní stoupám...


   To je zajímavé u člověka, který je v první řadě písničkář.

   No, když jsem viděl toho Younga, zdá se mi, že po tom touží většina písničkářů. Taky se o něm říká,
že je folkař, ale z toho filmu nebo z jeho koncertu s Pearl Jam to rozhodně poznat nebylo. 'Píseň'
v tom ale přitom zůstává tím hlavním elementem.


   Nevím, jestli se o tom při tvých zkušenostech dá mluvit, ale máš dnes ještě nějaké vzory?

   Vzory asi ne, ale pořád mě inspiruje, když vidím nějaké skvělé muzikanty na koncertě. A rád poslouchám desky. Vždycky jsem nadšený z Bowieho, ať udělá cokoliv. Heathen se mi líbí hodně
- i to, jak se vrací zpět. Já se taky chtěl trochu vrátit do 60. let, nakoupil jsem si Small Faces, T. Rex
a všechny tyhle kapely s kořeny v pravěku, pouštěl jsem to muzikantům, aby věděli, jak si to představuju - trochu téhle energie v těch našich nahrávkách snad zůstalo. Hlavně bych ji tam chtěl mít v živém podání. Takže jestli mám nějaké idoly, je to v první řadě Bowie. Je jím ale pořád i ten Young, Phil Glass, Beatles, Radiohead, Annie Lennox, měl jsem rád Davida Byrnea a Talking Heads, což mě už trošičku opustilo. Miloval jsem třeba i Matadors, Rebels, Flamengo, Třešňáka...


   Máš i nějaké literární inspirace co se týče textů, nebo je bereš spíš jako součást hudby?

   Hodně jako součást hudby, i když tam moment nějaké inspirace vždycky byl. Nenávidím stav, kdy
ji nemám a musím se do textování nutit, což se mi v poslední době párkrát stalo. Ono je to tak, že mám tolik zájmů, že nemám čas vážně číst. Celá 80. léta jsem v Americe hlavně chodil po galeriích, dostal 'vizuální výprask', ale četl jsem jenom manuály od syntezátorů a knihy o umění... Teď bych chtěl začít číst víc. Hlavně literaturu faktu a avantgardu, čistá beletrie mi tolik neříká. Určitě tam pro sebe něco najdu. Na cizí hudbu už texty nepíšu, to jsem si po zkušenostech zakázal. Nejsem Pavel Vrba - kterého, mimochodem, považuju za člověka na hranici geniality.


   A muziku?

   To bych rád. Lucii jsem na novou desku napsal několik věcí. Jednu z nich, Rose Mary, si nevzali
- nevím proč, je krásná - a budu ji mít snad na svém albu. Stejně tak Olé olé, jemně 'mexická', tu jsem stáhl zpět. Holt oželím nějaké peníze a budu muset jít na měsíc do fabriky atomiky...


   Malířům se - alespoň podle literatury - stává, že běžně prodávají svoje obrazy, ale najednou namalují jeden, ten Obraz s velkým O, který by neprodali za žádnou cenu. Stává se ti to
s písničkami?

   Takový majetnický vztah už mívám. Zrovna k té Olé olé...


   Máš dnes ambice prodat nějaké písničky ven?

   Mám. Na tom bych chtěl víc pracovat v Americe. Zrovna nedávno mi jednu Warner Chappell poslali
do New Yorku Meat Loafovi. Zatím se neozval...